|
Redakce Hospodářských novin - přílohy
víkend Vážení přátelé, Je vynikající, že se opět na stránkách tisku trochu objevuje sport, který je pro skutečné muže a odolné ženy, tj. závody psích spřežení. V osmdesátém roce, kdy jsme zakládali Klub chovatelů severských psů jsme nebyli příliš pohodlní tehdejšímu Svazu chovatelů a pánové Šenfelder a z TV pan Přemek Podlaha nám "zbourali" první ukázku psích spřežení, které bylo naplánováno na dostihové závodiště v Chuchli. Vedení závodiště bylo natolik vyvedené z míry naším návrhem, protože psí spřežení od dob Ignáta Herrmanna v Čechách nebylo, že nám nabídli závodiště na jedno odpoledne zdarma. Pánové Šenfelder a Podlaha zalarmovali veškerý možný aparát, aby se přátelé z Rakouska a Německa, kteří na mé pozvání přijeli, nemohli nikde oficielně ukázat. Tehdy totiž nikdo z nás nebyl ani prověřený, ani stranicky příslušný, o spolupráci s dalšími orgány ani nemluvě. Na rozdíl od obou zmíněných pánů. A styk s cizinou musel být rok napřed naplánován, aby se všichni zúčastnění mohli podrobit prověření. Takže ukázku jsme si udělali pro sebe v Klánovickém lese. Kromě mašerů Bittla a Binzera, kteří již tehdy jezdili v otevřené třídě s deseti až šestnácti hasky měl přijet ještě p. Karl Heinz Lusschützki. K tomu se váže legrační historka. Pan Luschützki byl členem jakési rakouské komunistické strany - to jsme před tím nevěděli - a když přijel na hranice ve Znojmě, tak místo víza ukazoval stranickou červenou knížku, že když jede do komunistické země jako komunista přece nepotřebuje vízum. Protože ho pohraničníci vyhnali od hranic domů do Weisskirchenu, tak zanevřel jak na české kontakty, tak na komunisty v Rakousku. S oběma ostatními udržuji kontakt dodnes. S panem Bittlem mne spojovalo jedno podstatné. Oba jsme byli totiž na Aljašce, kde já v roce 1969 pracoval jako hendler, kdežto pan Bittl již tehdy byl uznávaným obchodníkem. Také jsem se stal (dodnes) jediným českým mašerem, který kdy měl americkou jezdeckou licenci. Proč tohle všechno píšu. Můj příspěvek by se měl jmenovat "Každému co jeho jest". Protože v jinak výborném článku je několik chyb, které ovšem neodborník nepozná, pouze si přečte výborný článek. Pokusím se ve znění článku. Šediváčkův long není jeden ze tří nejtežších závodů v Evropě.Tím ani v nejmenším nesnižuji jeho náročnost. Když se přestal jezdit Alpirod pro přílišnou náročnost a nedostatek financí, převzal štafetu dodnes nejlépe organisovaný závod Pirena - la ruta blanca, přezdívaný Bílý Dakar (www.pirena.com). Tento závod jsem jel se svým dvanáctispřežím (více pro technickou náročnost v Pyrenejích není povoleno) sedmkrát a dvakrát mé další spřežení. Zúčastňuje se ho 30 nejlepších jezdců Evropy, a to ve dvou kategoriích. Spřežení a skijoring. Pro skijoring jsou ovšem některé etapy vynechány. Jedná se o cestu cca 500 km dlouhou, etapovou, přes Španělsko, Andorru a Francii. Historicky nejpočetnější spřežení bylo zapřaženo již v roce 1988 pro ostravskou Tv - a to 20 hasky. Toto spřežení vedla fena Atakama Ze Síbrtů. Nespí se na sněhu, ale ve sněhovém záhrabu. Pes nemůže vypít tři-čtyři litry vody, není velbloud. Před startem vypije maximálně půl litru tekutiny, někteří z nás přidávali trochu sušeného mléka, aby stolice, kterou psi nestihnou na úvazišti a vykonávají ji za běhu, nečinila organismu svou tvrdostí potíže. Pavel Kučera nebyl prvním, kdo zapřáhl dvanáct malamutů, ale byl to Karel Tůma, jeden z prvních chovatelů malamutů v Čechách, a to o několik roků dříve. Prapůvod psích závodů najdeme nejen u eskymáků, u těch až v moderní době, na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale hlavně u Čukčů, kteří na jaře slavili tzv. Svátek mladého jelena. Tento svátek jim bolševik sebral a nahradil Prvním májem. A psí závody potíral, stejně tak jako nechal střílet psy, hlavně chrty, jako carský přežitek. Ale také tažné lajky (hasky), protože jim nasliboval traktory a sněžné skůtry. Naštěstí komisařům byla na Sibiři zima, tak od střílení "jezdovych lajok" naštěstí upustili, nicméně to odnesli jiné rasy psů v teplých krajích (chrti). Až v roce 1990 jsem se jako sudí zůčastnil prvního závodu psích spřežení v novodobé historii Čukotky pořádaného firmou Polarex ze Sverdlovska. A to na 450 km o cenu 10.000 rublů (o tom třeba někdy jindy). Film ČT 1 Mašeři. Název slova mašer sice pochází z francouzštiny, ale kořen zní marche, tedy pobídka k jízdě!! K jízdě se psím spřežením
se ještě používá grónský pes, canadian willage dog a všechny druhy lajek.
Velká spřežení mají pevný řád s jednotlivými funkcemi. Vůdčí pes je
samozřejmostí, já jsem vždy používal ve předu psa a fenu. Ta bývala
inteligentnější, zato pes se před ní předváděl a více táhnul. Další
dvojicí jsou Co se délek tratí a doby, kterou uběhne spřežení za den je mnohem delší, než uvádí článek. Skutečně dobré spřežení musí ujet za 24 hodin až 200 km. V největším závodě psích spřežení Iditarod - 1000 miles Aljaškou jede nejlepší spřežení 10 dní s jedním povinným dnem oddechu. Nejpomalejší třeba měsíc. Co se asfaltových cest týče, tak psům je úplně jedno na čem jedou, nicméně při rychlých cvalech či brždění si na asfaltu mohou strhnout kůži na tlapkách, což je velice bolestivé. A ještě k "absolutní
světové špičce". Občas se stane, že některý z evropských klubů
vyhlásí tzv. Mistrovství světa. Jenže aby to bylo MS, muselo by se zúčastnit
mašerů alespoň ze tří kontinentů, což nikdy v Evropě nebylo. A čeští
jezdci nikdy nejeli proti velkým mimoevropským jezdcům. A na druhou
stranu největší americký závod jelo velmi málo Evropanů. Například Martin
Buser ze Švýcarska tam raději zůstal, aby mohl jezdit. Transport psů
(navíc celého spřežení) je strašně drahá záležitost. Nic proti jezdcům
jsou to tvrdí hoši, ale trocha více informovanosti a přehledu by jim
svědčilo. V roce 1991 jsem jezdil s nynějším ředitelem Pireny, panem
Pepem Parézem a zástupkyní TV z Barcelony a zástupcem Geoidea Masnou
- firmy, která chtěla pořádat velké závody kolem Čech. Přemlouvali jsme
jednotlivé organisátory místních závodů, aby pomohli spoluzorganisovat
největší závod v Evropě, bohužel marně. Přitom Geoidea nabízela veškerou
techniku, vyškolené značkaře a peníze. Češi neměli zájem. Ivan Síbrt e-mail: sibrt_dogs@post.cz |