|
Co to je Alabaj Psáno pro časopis Zbraně a střelivo
Proč. Spolupracuji již víc nežli dvacet let s ruskými kynology, byl jsem prvním v této zemi, kdo dovezl Středoasijského pasteveckého psa od sovětské milice v Moskvě. S tímto psem jsem získal titul Interchampion jako první člověk - majitel a chovatel této rasy v Evropě vůbec! To bylo v roce 1990, kdy jsem se vracel z expedice na Čukotku. Rovněž se psy, ale severskými. Později jsem dovezl dvě feny asiata z Kazachstánu, dále pak psa z Afghanistanu od nomádů a fenu ze Spolkové republiky Německo. Váš časopis nečtu pravidelně, nicméně mne občas zaujme chladnými zbraněmi, protože je to můj paralelní koníček se psy. Například vlastním "speciál bývalých sovětských jednotek pro přežití" Specnas - o kterém ve Vašem časopise nebyla nikdy zatím zmínka. V jednom z čísel roku 2000 byl článek o tak zvaném "alabajovi". Když pominu, že babička zmíněných psů z článku byla moje fena "Středoasijského pasteveckého psa" - doposud žijící (14 let), což autor zatraceně dobře ví - tak přemýšlím o tom, jak je možné, že někdo, kdo není známým kynologem, píše články, jejichž nejen věcná správnost, ale hlavně pravdivost kulhá. A to na obě nohy!!!!! Navíc se musím pozastavit nad názvem "bojový pes ". Prosím, aby mi to někdo z redaktorů vysvětlil. Bojový pes znamená, že je pro použití v boji, tedy ve válce. Je pravdou, že v bojích na Dálném severu skutečně bojovali psi, respektive byli používáni v boji. Také byli vyznamenáváni, a ač to zní komicky, i povyšováni. Rovněž v různých bojích na různých frontách Velké vlastenecké války byli používáni bojoví psi, například proti tankům, obrněným vozidlům či proti jednoznačně specifikovatelným objektům. Jenže v současné době žádný bojový pes neexistuje!!!!! Termín "bojový pes " je, bohužel, špatným překladem ruského termínu, cituji: "sabačji baji"- tedy žádné boje, ale zápasy. Ještě mohu upřesnit - cituji: "podpolnyje boji"!!! Což by asi ve vašem časopise nemělo být propagováno!! Takže, abych vše napravil a pokusil se uvést na pravou míru to, co pan Franěk svým stupidním pseudočlánkem způsobil, jsem zvolil cestu možná nákladnou, nicméně odpovídající mému naturelu. Při jedné ze svých cest pro další, z mnoha jedinečných exemplářů "středoasijského pasteveckého psa", který je v Rusku, ale i jinde v Evropě používán k zápasům, tedy "bojům", jsem požádal paní Jelenu Myčko, spolutvůrkyni standardu, pracovnici Specialisovaného vojenského klubu výcviku služebních psů, aby nesmysl s "alabajem" uvedla na pravou míru. Co to je Alabaj Psáno pro časopis Pes přítel člověka Možná žádné ze starobylých plemen není opředeno aureolou tolika bajek, legend a mýtů jako Středoasijský pastevecký pes (SAO). Velká část těchto mýtů je ovšem spojena s konkurenčním bojem různých chovatelských center. Také je třeba vědět, že v bývalém Sovětském Svazu byly zcela odlišné podmínky pro chov psů i jeho organisace nežli ve zbytku světa. Není nezajímavé udělat malou exkurzi do nedávné minulosti plemene a popsat současný stav. Je také nutné si uvědomit, že početní stav SAO v Rusku a zemích bývalého Sovětského svazu je mimořádně vysoký, mnohonásobně převyšuje všechna ostatní plemena a počet se stále zvyšuje. (V roce 2000 zapsáno v Plemenné knize služebních plemen v Moskvě 2.000 německých ovčáků, ale 6.000 Středoasiatů!!! A to neznáme přesná čísla v ostatních republikách býv. SSSR. pozn. překl.). Analýza současného stavu vychází především z výsledků velkých výstav. (Moskevská výstava - duben 2002 účast 500 středoasiatů!!! pozn. překl.), ale vzhledem ke zvláštnostem pracovního použití SAO ne všichni jedinci s nablýskanými medailemi za exteriér také se svými majiteli pracují. Nárůst popularity byl závratný a je možné ho srovnat pouze s popularitou saňových psů ze sedmdesátých let v USA a Západní Evropě. SAO byl popsán a standardisován ve třicátých letech 20. stol. vynikajícím sovětským kynologem A. P. Mazověrom. Z jeho podnětu byla uskutečněna první expedice do Střední Asie a na Kavkaz, jejímž výsledkem bylo první podrobné popsání psů místních plemen. Z nich se SAO ukázal nejen jako vynikající hlídač, ale také jako slídič. Řada jedinců byla dovezena do centra, kde se dostala do státních chovatelských zařízení. Na jedné z tehdejších soutěží se dva psi SAO stali šampiony ve vyhledávací službě. Podobný výsledek se nezíská jen tak pro nic za nic. Jde o vrozené vlastnosti. A to je pevný, vyrovnaný nervový systém a kolosální chuť dosáhnout cíle. Ovšem vzhledem k objektivním příčinám se tehdy SAO nemohlo stát masově rozšířeným plemenem v milici a v armádě SSSR. V průběhu dalších dlouhých desetiletí se SAO pohyboval mezi řídce se vyskytujícími národními plemeny a byl držen a chován v omezeném množství ve státních chovatelských zařízeních pro strážní službu. Určitý, nevelký stav byl držen u chovatelů, znalců a milovníků soustředěných v organisaci zastřešující služební kynologii - DOSAAF (obdoba našeho Svazarmu pozn. překl.). K chovu používali jak psy vlastního chovu, tak psy dovezené ze střední Asie. Celkový stav byl ovšem velmi rozmanitý a nejednotný. V průběhu doby se isolovalo několik skupin populace SAO a národy v regionech chovaly své, tak říkajíc místní typy. Bylo to dáno tím, že migrace obyvatel byla obtížná, někdy téměř nemožná, vzhledem k tehdejším politicko-administrativním poměrům. Křížení s dávno isolovanými populacemi vedlo k hybridní disgenesi. Potomci exterierově správných rodičů byli pak hrubí, s nedostatečně vyvinutou kostrou či rozdílné velikosti. Situace se zhoršovala tím, že ve snaze zachránit plemeno se často dělaly chovatelské ústupky. Podle stávajícího "Předpisu o chovu psů služebních plemen" bylo rozhodnuto používat v chovu psy "podle dotazu o původu", což bylo v tomto stupni chovu ospravedlnitelné, ale nebyly prohlíženy poslední moláry a byli používáni psi s výstavním oceněním "velmi dobrý" a feny "dobrý". Tím se do plemenného základu dostali psi mající nedostatky i vylučující vady. V řadě případů se ustálila oligodencie základních zubů, což je pro pracovní plemena naprosto nežádoucí. Rozumí se, že ne všichni chovatelé používali takto mělká pravidla chovu. V řadě míst se podařilo konsolidovat chov a vyšlechtit typy, které ovšem v některých parametrech prohrávaly s původními. Přelomem se ovšem stala l. všesvazová výstava psů národních plemen. Na výstavě bylo předvedeno zajímavé množství SAO jak vyšlechtěného, tak původních typů. Protože výstavu vidělo ohromné množství návštěvníků, zájem o plemeno zákonitě vzrostl. Počty psů v klubech začaly pomalu, ale nezadržitelně stoupat. Současně stoupl i počet nadšenců, kteří na své riziko organisovali expedice do Střední Asie. Tito lidé s ohromnými potížemi a nadlidskou trpělivostí a úsilím přímo dobývali z úřadů "Povolenky" k návštěvě uzavřených pohraničních zón. Vyhledávali znalce plemene mezi rodáky Středoasijských republik, po špetkách sbírali informace o původním plemeni, fotografovali zajímavé typy. V tom čase šli do ohromných finančních ztrát, kupovali psy i štěňata a vozili je do centra. Bohužel ovšem nadšení nestačilo vyvážit nedostatečné veterinární zabezpečení. Tito importovaní psi nebyli imunní vůči nemocím středního klimatického pásu. Navíc byli napadeni nepřeberným množstvím endo i ektoparasitů, neuměli se aklimatisovat a hynuli. Kromě toho zvýšený import přinesl genetickou různost do chovů, což vedlo k hybridní disgenesi se všemi s tím spojenými negativními dopady. Ale o to víc se nadšenci nevzdávali. Napoprvé se vynikajícím chovatelským odborníkům nepodařilo spojit se stávajícím stavem, ale napodruhé či napotřetí již svého dosahovali. Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let v SSSR existovala velká chovatelská centra v Moskvě, Minsku, Novosibirsku, Barnaule, Iskitinu, Sverdlovsku, Čeljabinsku, Magnitogorsku, Vyborgu, Leningradě. Dále Rostov, Saratov, Kazaň, Balakovo, Lugansk, Šachty, Vilnius. Z nich se začaly odvozovat mladé chovatelské kluby. Ve střední Asii se v té době chovatelé zabývali pouze plemeny západní provenience a SAO zůstával pastevcům, případně lidem, kteří se zabývali psími zápasy. V tamních klubech byl SAO naprostou výjimkou, jako například neapolský mastin. Sice se našly výjimky v klubech Taškentu a Ašchabadu, ale vlastní chovatelská práce tam byla teprve v začátcích. S rozpadem Sovětského svazu se změnily ekonomické vztahy a osud SAO se prudce změnil. A to velmi nerovnoměrně v jednotlivých republikách. Tam, kde se objevila a prudce vzrůstala třída finančně zaopatřených lidí vlastnících majetek, příměstské domy, podniky apod., se SAO stal naprosto nepostradatelným. Jemu je jedno, co chrání. Ať již to je jurta chudého pastevce, karavana, stádo ovcí nebo palác vládního činitele. Dospělý pes je mimo své území zcela netečný k cizím, pokud není napaden sám, majitel nebo věc, kterou považuje za svou. Dokonce, a to je s podivem, i cizího člověka nechá na pokoji, pokud se mu nezdá, že příliš narušil hranice jeho teritoria. A lehce se přizpůsobí změnám podmínek. Podíváme se,jak vypadá současná situace v jednotlivých oblastech bývalého imperia. Pobaltské republiky - popularita i množství se zastavily, či spíše zmenšily. Úroveň vystavených jedinců je malá, genetická výměna s centry téměř nulová. Bělarus - v první třetině 90-tých let vedoucí lídr chovu SAO přenechala vedoucí postavení Rusku. Na výstavy se dostávají ojedinělé exempláře. Ukrajina - tam se množství podstatně zvýšilo, pracuje mnoho chovatelských stanic. Ovšem většina se věnuje chovu pro psí zápas. K tomu je bohužel nutno říci, že k dosažení účelu používají nejen anabolické preparáty, ale pro potřebný odchov psů s mohutnou kostrou také mezidruhové křížení. Výsledkem jsou psi s rysy moskevského strážního psa, kavkazského ovčáka, bernardýna či dogy. Samozřejmě ne všichni chovatelé toto praktikují, ale nutno říci, že všichni producenti "bojových asiatů" se ukazují jako vynikající a všeho schopní obchodníci, kteří kupující uvádějí v omyl poukazem na údajný původ od nejlepších psů vysoko v krvi z Asie. Kazachstán - množství i kvalita jsou různé, mnoho se přivezlo z Ruska, Tadžikistánu a Turkmenistánu. Turkmenie - tady se uchránilo pár nezávislých míst se psy vysokých kvalit. Ovšem!!! Turkmenští chovatelé vypustili jednu, pro plemeno SAO přímo vražednou legendu. Řeč bude o takzvaném Alabajovi. V honbě za odbytem, když řadoví
turkmenští chovatelé již nebyli schopni konkurovat ruským a běloruským
odchovům co do množství, pustili do světa legendu. Ta oznamuje, že jedině
Turkmenie je centrem chovu SAO, že jedině tam a pouze tam je ta nejlepší
krev, exterierově, pracovně i bojově nejlepší kvalita psů. Samozřejmě,
že tak "mimořádný pes" musí mít také "mimořádné označení",
speciální jméno, aby kupující mohl oddělit od ostatních, co se nehodí
pro takovou "specialitu". Tak se zrodilo slovo, a to slovo
byl alabaj. Zní tak exoticky zajímavě!!!!! Ale je pravda, že turkmenští
chovatelé, skuteční specialisté, kteří se zabývají tímto plemenem v
mnoha generacích tvrdí naprosto jednoznačně (a jazykoví specialisté,
orientalisté to potvrzují), že slovo alabaj v jejich jazyce vůbec
neexistuje!!!!! Turkmensky pes se nazývá "it", pro pasteveckého
psa je odpovídajícím způsobem odvozen "čopan it", rozdílná
nazvání mají samci "kepek" a fena "gomurdža". Je ovšem možné, že slovo alabaj je přeneseno z "pidžin ruštiny". Ještě v padesátých letech ruské obyvatelstvo oblasti nazývalo pastevecké psy "alabajkami", tedy nečistokrevnými, aby je odlišilo od relativně čistokrevných městských pudlíků. Slovo ovšem přežilo a důvěřiví zájemci-kupující jsou dodnes hotovi zaplatit pěkně zaokrouhlenou sumu v dolarech a jsou hotovi uvěřit šikovnému prodávajícímu, že dostávají skutečného alabaje. Ovšem mnohé profi chovy pracují na zkvalitnění SAO se zřetelnými výsledky, nejen s daným genetickým materiálem, ale také je pravda, že nezanedbatelné množství chovatelského materiálu bylo do Turkmenie vyvezeno z Ruska. Velké množství je drženo a chováno k zápasu. Tadžikistán - se v poslední době úspěšně zapojil do celkové práce s plemenem. Psi tam ovšem dodnes pracují v nevýslovně tvrdých podmínkách při ochraně stád proti vlkům. Je třeba ovšem připomenout, že donedávna se nacházeli v naprosté genetické isolaci. Uzbekistán - je jednou z nejstabilnějších zemí bývalé Střední Asie. Vlastní velké množství výborných psů, použití stejné, jako v Turkmenii. Ale mnozí vysokohodnocení plemeníci byli dovezeni z Íránu, Turkmenie a Tadžikistánu. Kirgistán - v sovětských dobách nepatřil k republikám, odkud vyváželi SAO, ani je tam příliš pečlivě necvičili. Ale o zvýšeném zájmu hovoří počty dovozů. R U S K O - dnes se stalo nejmohutnějším udržovatelem počtů středoasiata i autorem standardu plemene. Množství a jeho ohromný nárůst naprosto předčil očekávání. V průběhu 10 let se z málopočetného národního plemene stalo nejpočetnější služební plemeno. Toto nejpopulárnější plemeno nejen drží palmu prvenství mezi velkými služebními plemeny, ale i mezi společenskými plemeny je hned druhé za americkým stafordem. Tak prudký nárůst počtu je ovšem nemyslitelný bez vysoce profesionální kynologické práce. Chovem SAO se dnes zabývá množství soukromých chovatelských stanic, které si ovšem na nedostatek práce nemohou stěžovat. Na velkých výstavách pak soutěží o nejlepší umístění největší chovatelské stanice nebo jejich odchovy. Malý rozsah článku nedovoluje uvést nejúspěšnější, ale je nutno říci, že z nich několik jedinců bylo v poslední době dovezeno do České republiky. Ale, a to je nutno podtrhnout, žádná z těchto úspěšných velkých chovatelských stanic nechová, ani neprodává alabaje. Tento název používají pouze podvodníci a pseudochovatelští spekulanti, kterým je absolutně jedno, co prodávají, zajímá je jen za kolik. Bohužel tuto větu časopis Pes přítel neotiskl, přestože byla v předloze a redakce se nedotázala, zda může článek krátit, či redakčně upravovat! V Moskvě pro časopis Pes přítel
Jelena N.Myčko expert FCI-RKF |