Čingischán, Asiati a já

Berger d´ asia centrále - středoasijský pastevecký pes. Plemeno, které, pokud shrneme veškerý historický materiál, vystopujeme až k Čingischánovým výbojným hordám.………………………………………………………

Málokteré plemeno se může pochlubit takovou pestrobarevnou životní poutí. Proto je také u tohoto plemene nutné znát historii, podávanou skutečnými odborníky, abychom pochopili, že při takové obrovské vzdálenosti, kterou plemeno s Čingischánem urazilo, se muselo v mnoha oblastech křížit s místními plemeny a jenom dvě až tři linie lze považovat za skutečně geneticky stálé.

A to, že se na tak velké rozloze uchovalo plemeno svědčí jen o zcela výjimečné povaze, schopnostech a pracovních vlohách. Vždyť cílená chovatelská práce v našem pojetí se na většině území od Mongolska po Ukrajinu téměř až dodnes omezuje jen na práci a s tím spojené vlastnosti. A někde ani to ne. Opět to svědčí o, my bychom řekli, fascinaci plemenem. Ať již se plemeni říká oficielně SAO nebo místně vlkodav, alabaj či kucechvostnyj storož, stále jde o jedno jediné, jedinečné, mimořádně odolné, silné, suverénní, ale při tom téměř něžné plemeno.

Jenom pro zajímavost. SAO v Ruské federaci je služebním plemenem se vším všudy, cvičením, výkonnostními zkouškami, plemennou knihou v Klubu Vojennych Prikladnych Disciplin. V roce 2000 bylo v moskevském služebním klubu zapsáno jen 2.600 štěňat plemene německý ovčák, ale 6.240 (!!!!!!) štěňat středoasiata!!!!Řekl bych, že toto srovnání hovoří za vše.

V České zemi jsem byl jedním z prvních, kdo začali s chovem asiatů a můj první import měl číslo 6/90 ČSHPK, přičemž těch pět před ním nikdo na výstavách ani na cvičáku neviděl. Později se Chan Gvišn Gulbar stal prvním Interšampionem této rasy v Evropě. (Původní certifikát z Belgie mi byl nedávno ukraden /zcizen/ Marií Fialovou a Jaroslavem Fialou.). Kdysi mi import zprostředkoval Kolka, tedy Nikolaj Nosov, pozdější organisátor Beringie (ECCO - Markovo) v době, když jsem přes Moskvu odjížděl na Sibiř.

Po návratu Na Varadov jsem se k chovu asiatů chtěl vrátit. CHAN byl již mrtev díky neschopnosti a špatnému zacházení posledních "držitelů" manželů Fialových, v době mé nepřítomnosti, a feny z původních importů již jsou staré, v případě Zuši již mrtvé. A na koho se obrátit, když Kolka Nosov je v poslední době víc u spřežení na Kamčatce nežli v Moskvě a navzájem si pouze vyměníme pozdrav či malý suvenýr přes různé známé. A při tom jsem chtěl získat absolutní špičku asiatů podle norem země původu.

Někdy pomůže znalost prostředí, někdy kontakty a znalost jejich možností. Někdy ani to ne, ale pomůže náhoda. Ta moje náhoda se jmenovala - říkejme jí třeba Marika, abychom jí nedělali reklamu. Veterinární diplom Moskevské akademie, izraelský pas a místo pobytu Čechy. Tedy žena s nadhledem Evropana, dokonalou znalostí poměrů v ruské kynologii a znalostí psího prostředí od Baltu až po Ukrajinu. Žena, která nejen jako chovatelka, ale také lovkyně s chrty jezdí lovit do stepí Přední Asie.

Naše spolupráce začala prohlížením jednoho z nejvýpravnějších kynologických časopisů Evropy - časopisu Otěčestvěnnoje Sabakovodstvo, kde v čísle I, na stranách 83 - 89 je článek o Středoasijských pasteveckých psech autorů Mičko a Bělenkij - zakladatelů Všeruského klubu asiatů, předních evropských odborníků na plemeno asiat, spolutvůrců standardu a autorů několika knih o plemeni a výcviku služebních psů. A HLAVNĚ!! Mnoho krásných fotografií ještě krásnějších jedinců plemene asiat, kteří se honosí tituly šampionů Moskvy, Ruska či Finska, které jsou v knize zmíněné autorské dvojice s názvem: "Středoasijský pastevecký pes, mýty, skutečnost, perspektiva" nakladatelství Novyj index. A další fotografie na přebalu rozšířeného standartu vydaného moskevským nakladatelstvím Akvarium. Časopis i zmíněné publikace mne přesvědčily, že pan Bělenkij a paní Mičko budou asi skutečnými odborníky a znalci nejen plemene SAO, ale i znalci práce, výcviku a historie. Ony dvě knihy měly, kromě tématu, jednu pozoruhodnou společnou věc. Několik identických snímků jedné feny a dvou psů. Fena vždy v portrétu, nádherně vymodelované hlavy a téměř bílé barvy, psi s plotnami, jeden vlčí, druhý rezaté barvy. Dá se tomu říci moje láska na první pohled. Rusové pro to mají pěkný, odpovídající termín. Cituji v přepise: "On zagarjelsja". A to již podruhé. Poprvé při návštěvě moskevského výcvikového centra strážní jednotky závodu Moskvič v roce 90, podruhé nyní.

Protože nemám ve zvyku dohadovat se s kováříčky, ale jednat jenom s kováři a smlouvání nepatří do mého jednacího rejstříku, vyzkoušel jsem prostřednictvím Mariky "taktický útok" na chovatele a majitele chovatelské stanice Iz straži v jednom. Na paní Jelenu Mičko, současnou největší chovatelku asiatů v Moskvě. Protože jsem naprosto přesně definoval co bych chtěl, byl prostor pro jednání velmi úzký. Měl jsem ovšem obrovské štěstí, že Marika znala paní Mičko ze svého působení v ruské kynologii a rovněž z doslechu a později osobně, poznala chovatelské výsledky chovatelské stanice Ze Síbrtů. Proto bylo pro mne její diplomatické jednání jednodušší. Když přeskočím několik měsíců, tak dva ze třech nejkrásnějších asiatů z oněch publikací jsou u mne. Ještě tam byl jeden další špičkový pes z Irkutska, ale majitel či chovatel není na spojení elektronické pošty, ani na faxu. A pošta, respektive její doručování v Rusku přestalo být nástupem leninovců posvátným a tento stav bohužel trvá dodnes (Před lety, při přejezdu řeky Kamy po dlouhém obloukovitém mostě jsem na vlastní oči viděl jak pracovníci, či děžurní poštovního vozu, vyhazovali pytle s poštou do řeky!!). Takže s chovatelem z Irkutska jsem se zatím nebyl schopen spojit.

Co ovšem předcházelo tomu, aby ti vysnění asiati byli u mne, je hororový román. Ve vztahu k oné Velké zemi platí poněkud jiná pravidla, nežli jsme zvyklí u nás "na západě". Ve Velké zemi platí "rodinné kontakty" a můj kmotr, polárník Sergej s prsty ve všech potřebných institucích, byl zrovna se spřežením kdesi mezi Gronskem a Finskem. Takže nebyl nikdo, kdo by mi vydláždil takovou cestu. Získat vízum na pozvání může trvat i několik měsíců, cestovní kanceláře chtějí potvrzení o ubytování v hotelu, navíc téměř žádná nejezdí do Ruska, cizí kurýr, kterého sehnala Marika ve Velkém Novgorodu, odmítl vézt cizího velkého psa, navíc pes by se musel transportovat z Moskvy do Novgorodu. Na letenku jsem neměl peníze, za transportní box mezinárodního standartu leteckých společností by zaplatili v Moskvě 500 US dolarů což odmítli a další stovky dolarů by stál transport. A paní Mičko zemřel manžel po autohavárii. Čas běžel a nakrytá fena Saodat byla již v polovině březosti a záloha v Moskvě, která se z části skládala z exportu štěněte welsh corgi Ze Síbrtů do Velké země a dalších platných valut, byla již složená.

Transitní vízum nedostanete, pokud nemáte koupenou jízdenku na vlak s lůžkem a jízdenku nedostanete, pokud nemáte vystavené ruské a běloruské vízum. Čas běžel a nakrytá fena Saodat byla již ve druhé polovině březosti, když se mi podařilo získat osmačtyřicetihodinové (!!!!) tranzitní vízum přes Rusko, jako bych jel třeba do Kazachstanu. Měl jsem sice zpáteční jízdenku, ale neměl jsem na určený termín lůžko zpět. Protože na daný časový termín bylo vše obsazené. Z Moskvy směrem k nám jezdí denně jenom jeden jediný vlak a podle Přepravního řádu Českých drah nesmí ve společném kupé spacího vozu cestovat pes s lidmi (Jak humánní, pane poslanče Kořistko!). Musí mít samostatné kupé! Při představě, že budu večer na Běloruském nádraží v Moskvě stepovat před děžurnou, v jedné ruce neznámého asiata, v druhé zavazadlo, v zubech nemalé všimné v podobě americké platné měny, tak při té představě mi bylo skutečně úzko. Snad i mdlo. Faktem ale je, že když se sejde pár lidí, nemajících strach věci řešit, tak výsledek je jasný. Vítězství.

A to se slavilo při příjezdu. A to z mnoha důvodů. Nejen, že jsem se navrátil z cesty, že jsem zrealisoval opět jeden ze svých chovatelských nápadů, které jsou již mnoho let trnem v očích desítek malých českých lidiček, ale hlavně jsem se opět stal majitelem krásné chovné feny plemene, které mi je léta blízké. Tím ovšem ani v nejmenším nezavrhuji své dvě staré bábušky SAO, které však mateřskou výkonnost mají za sebou. A tahle anabáze, téměř sibiřská (doufám, že všichni znají jména Medek, Krejčí nebo Gajda), má ovšem pokračování v opačném gardu, kdy paní Mičko jela do Čech za mnou s pracovnicí Klubu vojennych prikladnych disciplin, paní Larisou Tokar a jejím řidičem a přivezla nám ruského šampiona Sao Zartaje.

Příjezd do Moskvy je pro mne vždy dokladem toho, že ve Velké zemi se dá dělat všechno. Od ošklivých budov typu hotelu Ukrajina, po zničené panorama Kremlu sjezdovým palácem. Jestliže k tomu přidáte, že pojedete "Na žiljo pod Mosvoj" pak po hodině a půl cesty autem z Běloruského nádraží míjíte sídliště Koroljovo a pak teprve začíná cosi jako příměstské bydlení. A cestou se objevují nejmodernější budovy nejspíš zahraničních firem. Mnohokrát zpomalujete na povolenou rychlost, protože Milicija je stále bdělá, ostražitá a v pohotovosti. Bez antiradaru totiž pravoslavný moskvan nikdy nejezdí, a při tom vás ale předjíždí spousty aut zcela neznámých typů. Nelze rozumět všemu.

Taková velká chovatelská stanice v Moskvě je zážitek sám o sobě. Když znáte z obrázků typické ruské izbušky, tedy malé dřevěné domky různě nastavované do výšky nebo do hloubky, do šířky to nejde, protože vedle stojí další, tak vás překvapí, že na poměrně velkém pozemku, ohraničeném dřevěnou palisádou jako ve středověku, stojí izbušky tři. A vedle moderní, dvoupatrová vila. To vše v majetku bioložky, chovatelky, rozhodčí a majitelky chovatelské stanice Iz Straži, paní Jeleny Mičko. Asiati všude. V izbuškách, ve voliérách, v domě. Současný stav - 24 asiatů. Pouze v odděleném dvorku s drůbeží nejsou žádní psi. Když k tomu připočtu chovatelské a informační spolupracovníky v několika bývalých svazových republikách a přidám nepřátele a závistivce, (dokonce i v Čechách je jeden takový), tak vyjde chovatelsko informační potenciál, jaký pro jiné plemeno nemá obdoby. K tomu organisační práce paní Mičko v orgánech chovatelských organisací, práce ve vojenském výcvikovém centru, zajištění peněz pro pomocníky, kteří jí pracují doma se psy, o penězích na krmení ani nemluvě. Na jednu ženu až dost.

Všichni psi byli předvedeni samostatně včetně ukázání zubů, v párech pro výstavní účely i v jednoduchých služebních úkonech. Netroufal jsem si to zarazit. Proč jsou ukazováni všichni? Prostě rituál, který musel mít svůj vlastní řád. A odrážela se v tom radost z práce majitelky a její pomocnice. Rozumím pohnutkám závistníků a pomlouvačů, protože jejich malost a neschopnost jim nedovoluje zvládnout tak obrovský kus práce.

Vsejvo charoševo chovatelské stanici Iz straži a její majitelce.

Praha 27.1.2002