Ruská kynologie
MVDr. Marika Stanovoi

No, jo ... Ruská ... Dívám se na záhlaví a myslím, že politický zvyk jmenovat toto, skoro nekonečné teritorium za bývalou Železnou oponou Ruskem není ani přesný ani správný. Před Sovětským svazem tam bylo Ruské impérium, které ani přesně nevědělo, kde vlastně jsou jeho hranice. A to nikoliv pro neschopnost geografů, ale kvůli opravdové velikosti, neustálé rozpínavosti a válkám na hranicích. Před deseti lety se vše rozpadlo na "součástky" a máme místo jednoho, půl druhé desítky samostatných států, ve kterých se mluví více, nežli stovkou jazyků.

Protože kynologie, fungující podle nám známého systému s oficiálně uznanými standardy, kluby, výstavami a zkouškami, je jen něco přes 100 let stará a drtivá většina její historie byla paralelní s dobou existence SSSR,budu vycházet z hranic tohoto zemřelého obra.

Současná kynologie se narodila ve městech, kde na jednom místě žila spousta lidí, kteří měli dost volného času, aby se společně scházeli, chlubili se svými koníčky a zakládali kluby. Rusko až do XX. staletí bylo převážné vesnickým státem, ale i dodnes velká část obyvatel žije na vesnici a v malých městech. Proto není divu, že dokumentace o vzniku a aktivitách kynologických klubů pochází hlavně z velkoměst. Ještě před Říjnovou revolucí byla v některých městech zorganizována sít policejních chovatelských stanic se zaměřením na chov a výcvik psů pro potřeby policie a armády. Myslivecký spolek, při kterém byl i kynologický oddíl, byl založen v Moskvě v roce 1862, Imperátorská Společnost pro pravidelný lov (sdružující majitele ruských honičů a dlouhosrstých chrtů ze řad vysoké šlechty) v roce 1870. Výstavy loveckých psů v Moskvě začaly svou každoroční tradici, s výjimkou válečných let, od roku 1874 a trvají dodnes. Spolu s výstavami loveckých psů prováděli občas i výstavy tak zvaných společenských a pracovních psů. Často byli zváni zahraniční rozhodčí ze zemí původu vystavovaných plemen. Chovná populace vystavovaných psů často byla na vysoké úrovni. Tak podle mínění několika anglických rozhodčích na výstavách Moskvy a Petrohradu z počátku XX staletí, pointři, setři-Laveraci či kolie z ruského chovu byli lepší než na výstavách Anglii.

Ale to byl jen zlomek, zanedbatelná drobnost, skoro neviditelná v porovnání s kolosem mimo městskou kynologii, která existovala na obřím území státu a nevěděla o té městské a naopak...! Po celém severovýchodě Ruského impéria štěkali na lovu, pomáhali přehánět soby, bránily majitele a jejich domy, byly zdrojem kvalitnější kožešiny a důležitým dopravním prostředkem nejrůznější Lajky. Ve středoevropské lesní časti byli důležitým pomocníkem lovců honiči několika variet. Na jihu evropské časti a Asie byli jedinými a nepostradatelnými loveckými psy chrti mnoha místních, po staletí stálých plemen - krátkosrstí Chortý, polodlouhosrstí Krymští, Gorští,Tazy, a dlouhosrstí Tajgani. Všude, kde se pásla stáda ovcí, byli na stráži velcí a klidní pastevečtí psi.

Když kynologie koncem XIX. a začátkem XX. století byla ještě v plenkách, v Ruském Impériu vybuchla revoluce, zdvihla se železná opona a přerušila normální kontakty (které samy o sobě ještě byly na samém začátku) kynologického světa s jednou šestinou světa!!! Co už se stihl kynologický svět dozvědět o kynologii v Rusku k začátku XX staletí, to skoro i dodnes bere jako samozřejmou a jedině možnou pravdu. A tím byli vynecháni a nadlouho stala pro zbytek světa nezvěstná mnohá psí plemena, dlouholeté tradice a tisícileté zkušenosti psovodů z obrovského teritoria!

Po revoluci, velkému zmatku a ničení zůstaly ve městech malé skupinky chovatelů, kteří zachovali naživu kynologické kluby a spolky, převážné lovecké. Nová vláda ihned pochopila výhody klubů: lidé v nich se snadno dají řídit a kontrolovat! Kynologické kluby pro lovecké a pracovní (armádní) psy byly rozšířeny po celém teritoriu státu, děleny na pobočky podle geograficko-politického schématu. Centrální klub jak lovecké tak i armádní kynologie byl v Moskvě, ale v každém oblastním městě i dodnes je samostatný psí klub - člen tohoto systému, který odpovídá za chov, výstavy a vede svou Plemennou knihu. Kvůli obrovitostí teritoria nepřichází v úvahu centrální vydávaní PP jen v Moskvě. Do Centrální plemenné knihy jedinec byl zapsán až po úspěšném absolvování zkoušky, obdržel nové číslo zápisu dle centrální knihy a dále byl veden pod tímto novým číslem. Je jasné, že takto neměl centrální klub přesnou evidenci odchovů ve státě. Majitelé a chovatelé tzv. neužitkových psů své kluby neměli ("pes-mazlíček je buržoazní přežitek!"). Podle dohody s místními kluby byli zastřešeni část u myslivců, část v armádních klubech. Pokud se dohoda nepovedla, tak dekorativní pejsci byli chováni bezpapírově...! Každý musel dokázat svou loajalitu nové vládě, včetně kynologů. Proto městskými kynologickými úředníky byly zahájeny hony na 2 skupiny psů, které byly ve městech vzácností!!!!! A to na chrty, psy nenáviděné šlechty, a tažné lajky, přežitek starého způsobu života (nová vláda slíbila všem "vězdechody"). Všichni si pamatovali, že ve městech vlastnila šlechta dlouhosrsté barzoje, ale samozřejmě nikoho ani nenapadlo, že na celém jihu chrt je často jediným živitelem chudé rodiny. A spřežení lajek je jediný dopravní prostředek a podstata života chudé rodiny na severu. A nikomu už vůbec nedošlo, že pes přece je snadný terč, ale za nic nemůže!!!!! Speciální výpravy politicky uvědomělých vojáků vyjížděly na ničení pozůstatků staré vlády: smečky tažných a loveckých lajek (kdo by tam co vybíral a jak?) byly stříleny po celém severu, po celém jihu u vesnických dvorů byli vybíjeni chrti. I když s lajkami přestali bojovat poměrně brzy: protože běhání po tajze není žádné lákadlo, a skoro na ně zapomněli. Tak chrti museli přežit ještě dvě další vybíjecí kampaně, podle nálady vládních úředníků. Poslední hromadné hubení chrtů proběhlo v roce 1953, hned po oficiálním uznání tuzemských chrtích plemen. Tento nepěkný historický zážitek dodnes stojí v cestě klubového chovu chrtů - mnozí lovci s chrty mají ke kynologickým klubům stále nedůvěru.

Po druhé Světové válce zažila kynologie rozkvět. Lidé přeživší válku se s entuziasmem zapojovali do mírových činností. Do 50. let odpovídal výstavní řad na území SSSR požadavkům FCI. Později však došlo ke změnám v chovatelských i výstavních řádech, které byly motivovány "zlepšením účtu a efektivnosti kynologické práce". Byly vypracovány nové normy a řády, kterými se měly chovatelské kluby řídit, a které platí dodnes ve většině armádních a mysliveckých klubů. Byly též vytvořeny chybějící standardy mnohých domácích plemen, ale i všech dalších plemen psů, chovaných v SSSR. Vycházelo se z předpokladu, že pracovní plemena, importovaná z Evropy (kupříkladu dobrman nebo německý ovčák) musí byt mohutnější, nežli v zemí původu, aby vydržela drsné podmínky ochrany státních hranic na severu i na jihu SSSR.

Ale byly i některé další zajímavosti. Kupříkladu standard jezevčíků uznával jen tři variety podle srsti a stejně "normální" velikostí, přitom jako u všech ostatních plemen rozhodující byla kohoutková výška (pes 25-27, fena o 2 cm nižší). Tím byl zesílena odlišnost v populacích díky železné oponě a izolaci chovatelů a rozhodčích.
Na výstavě se psi dělili do následujících tříd:
1. Mladých - stáří 10-18 měsíců, nejlepší zadaná známka je VD.
2. Středních - 18 měsíců až 3 roky, nejlepší známka V.
3. Starších - 3 - 9 let, maximální známka V.
Na loveckých výstavách jsou navíc třídy pro páry (psi v páru mohou být jak stejného tak i různého pohlaví), smečky honičů a trojice chrtů (rusky trojice chrtů se jmenuje svora, jeden pes ze svory musí být jiného pohlaví, co znamená 1 pes +2 feny, nebo 1 fena + 2 psi).
Rozhodčí musí seřadit psy v příslušné třídě od nejlepšího k nejhoršímu a pak v opačném pořadí diktuje posudky. Personál kruhu každému posouzenému jedinci spočítával tzv. bonitační číslo dle speciálních tabulek:
1. podle kvality předků v PP
2. podle známky z exteriéru na této výstavě
3. podle hodnocení z pracovních zkoušek
4. podle kvality potomků
Šampiónem se stává pes a fena s největším počtem bodů. Podle výsledků z bonitace se psi dělí do 3 chovných tříd: elita, první a druhá chovná třída. V každém výboru klubu byl poradce chovu pro každé plemeno, který každoročně sestavoval chovný plán krytí, kde ke každé feně byl přiřazen krycí pes se zdůvodněním a pár náhradníků pro všelijaké případy. Soukromé názvy chovatelských stanic téměř nebyly používány. Občas nějaký chovatel dával krátké slůvko či slabiku všem svým štěňatům, ale nový majitel měl právo jméno svého psa změnit, jak se často i stávalo. Většinou však nový majitel musel pojmenovat štěně sám, v lepším případě podle stejného písmene jako celý vrh, jindy bylo v průkazu původu místo jména prázdné políčko a na stejném písmenu nezáleželo.

Pod armádním vedením a s účelem "dohnat a předehnat celý svět" začalo šlechtění nových plemen, mnohá z nich k současnosti už vyhynula a dnes vypadají jako kuriozita. Například Moskevská doga byla křížencem německého ovčáka a německé dogy, nebo Vodoláz - stejné vylepšený novofundlandský pes. Jeden s těchto experimentů je však naživu a zažívá světovou popularitu a to je Černý teriér. I když se čím dál tím méně podobá tomu, jak ho chtěl vidět šlechtící tým v 50. letech. Ale čím dál tím víc inklinuje k přerostlému kerry-blue.

Amatérská kynologie také šlechtila svá nová plemena. Možná jsme byli skálopevně přesvědčeni, že anglický toy-teriér vypadá přesné tak jako současný pražský krysařik a do osmdesátých let toto plemeno v Rusku bylo chováno jako toy-terrier. Později že bylo uznáno jako Ruský krátkosrstý toj-terier. Barevnou Bolonku nebo dlouhosrstého toj-teriera (starý název je Moskevský Toj-Terier) vyšlechtili v Moskvě zcela záměrně.

U myslivců se ze složité směsi všech možných španělů dovezených do SSSR a automatické zařazených do loveckých klubů vyklubal Ruský lovecký španěl. Ojedinělé importy Českého fouska se rozplynuly v početné populaci Německých drathaarů. Často byl majitel fouska postaven před volbou: bud připustíš, že máš nepovedeného drathaara, nebo žádný klub, žádné zkoušky a žádný lov.

V r. 1971 přišlo další osudné rozhodnutí. Z armádních klubů byli vyřazena tzv. sportovní plemena psů: dobrmani, kolie, novofunlandi apod. Kam s nimi? Bylo povoleno zakládání tzv. amatérských alias dekorativních kynologických klubů, kam byli ihned zařazeni další dekorativní pejsci i od myslivců. Dekorativní kluby se staly časovanou bombou pro celý systém sovětské kynologie. Armádní a myslivečtí chovatelé se o zahraniční chovy téměř nezajímali. Z jejich pohledu pracovní zkoušky za hranicemi SSSR nebyly seriozní, že pracovní a lovecká kynologie ve světě sklouzavá k výstavnímu chovu. Toto mínění vycházelo z porovnání uznaných FCI-IPO s pracovními armádními zkouškami v SSSR, podobných českému TART, zákaz kontaktních zkoušek norníků v mnoha státech Evropy, zákaz lovu honičů nad 50 cm - ruský honič je vyšší, ve státech FCI neexistující lov s chrty, apod. Dekorativní kluby se ale o světově chovy a výstavy zajímaly především.

Po začátku perestrojky v roce 1986 v důsledku celkového uvolnění bylo možno zaregistrovat mnohé spolky podle jejich zájmové činnosti a bomba vybuchla. Nastal obrovský chaos. Kluby vznikaly a zanikaly doslova po stovkách. Jen v Moskvě se jich v první polovině roku 1988 dalo napočítat více než 500. V těchto klubech neexistovala žádná centrální plemenná kniha ani podmínky chovnosti. Rozhodčím mohl být kdokoliv bez ohledu na kvalifikaci, stačilo sám sobě napsat licenci v rámci vlastního klubu. Kynologičtí obři - Spolek loveckých kynologů (současná ruská zkrátka RFOS= Ruská federace lovecké kynologie) a Ruská federace služební kynologie (RFSS) si udrželi svou funkčnost, výstavní řády a školení rozhodčích, ale v omezené míre zasáhl chaos i tam. Například bylo povoleno registrovat vrh jezevčíků v klubu chovatelů německých ovčáků. Populace psů se i se svými chovateli a majiteli dala do pohybu, přechod z klubu do klubu byl běžný, vystopovat původ psa se stalo zhola nemožným, neexistovala centrální plemenná kniha platná pro všechny kluby, chovné podmínky v těchto jepičích klubech neexistovaly rovněž. Ovšem to vše mělo i své kladné stránky. Zmizel diktát jediného poradce chovu, začalo se pořádat více výstav, mohli jsme porovnat svůj chov se zahraničním a náhle jsme zjistili, že naše oblíbená plemena vypadají ve světě poněkud jinak. S importy kvalitních jedinců přišlo bohužel i spousta nekvalitních. Chov jednoho plemene byl roztrhán po několika klubech. Starší rozhodčí měli zkušenosti pouze se starou "tuzemskou" populací, těm novým zase chyběla kvalifikace. Proto výsledky prvních výstav byly nesmírně zajímavé. Je proto pochopitelné, že v roce 1991 odmítla FCI akceptovat jakékoliv PP z Ruska. V roce 1995 se jednotlivé amatérské kluby dohodly a spojili se do několika velkých spolků s pobočkami v mnoha městech celého Rusku. Pod nátlakem a pro velkou aktivitu amatérských klubů byla vybudována jediná Kynologická Federace Ruska - RKF. Od počátku spojovala 5 členských subjektů: RFOS, RFSS a 3 amatérské celostátní spolky. Tím existovalo i pět různých domácích variant PP (nakolik vím, dnes jich je opět o něco víc). V roce 1996 byla RKF přijata jako asociativní člen FCI a od roku 2000 je členem řádným. Přesto je situace v ruské kynologii svým způsobem originální. Chovatel si může pro svoji činnost vybrat jakýkoliv klub. Poplatky za vlastní chovatelskou stanici jsou poměrně vysoké, a proto mnohé chovatelské stanice jsou vlastně "privátními kluby" které mezi sebou bojují o členy. Čím více členů, tím víc poplatků a zisku z různých aktivit, tím je na tom lépe majitel CHS, který je zároveň předsedou klubu. Dodnes zůstalo mnoho chovatelských klubů mimo RKF. Proto dávejte pozor, jestli chcete pořídit se psa z Ruska, pes musí mít exportní PP z RKF, jediný který FCI uznává!

K RUSKÝM ŠLECHTĚNÝM PLENENŮM - ještě chybí Moskovskyj storoževoj
(pozn. překl.)


Jazyková úprava Ivan Síbrt