Proč v Norsku nebyli skuteční sibiřští husky ze Sibiře?!

Každý, kdo se jen trochu, i když jen okrajově, dotkl plemene jezdavaja lajka (podle vašich názvosloví - husky siberian), říkejme tomu nové názvosloví, i když skoro nikdo tenhle termín tady nezná, nebo si nepatrně něco přečetl v literatuře o severských psech, dojde nutně k závěru, že v Norsku, Švédsku a Finsku budou jen velmi těžko původní a skuteční sibiřští hasky. Proč?

Moje země, v porovnání s ostatními zeměmi bývalého sovětského svazu není největší, ale v každém případě je větší nežli celá Evropa. Jsem Jakut. A se psy pracuji od nejútlejšího dětství. Se psy pracoval můj otec i otec mého otce. Potřebovali jsme je. Moje rodina měla od nepaměti stádo asi stopadesáti sobů. Mému otci je sebrali bolševici. A udělali z nich kolchoz. Otec s matkou sice kočovali dál se soby, kteří již nebyli jejich, ale já jsem se náhodou vyučil radistou na vojně v SA. (to bude asi sovjetskaja armija-pozn.překl.). Ale ještě před tím jsem se svými lajkami sjezdil stovky verst kolem a dojel jsem až k Dudince na Tajmyrském poloostrově u ústí Jeniseje. Tam jsem poprvé uviděl samojedské lajky. Byli to úplně jiní psi, nežli jaké jsme znali. A Jenisejští Osťáci, (vymírající etnikum dnes čítající asi dvanáct rodin - pozn. překl.), si jich velmi cenili. Prý jsou odolnější nežli naši jakutští psi, ale mně se nelíbila jejich dlouhá srst. A hlavně Osťáci a sousední Evenkové nikdy nevynikali přátelskými projevy ke komukoliv. Dokonce v našich ústních podáních se vypráví, že Evenkové všechny snědí. Takže jsem neměl důvod se zdržovat v těchto místech.

Pak mne náhoda svedla dohromady se Sergejem Alexandrovičem Solovjovem. A ten mi nabídl zaměstnání. Radista a pomoc při práci se psy. Obojí jsem uměl. Solovjov byl již tehdy známý organisátor cest po Sovětské vlasti. Tehdy v osmdesátých letech připravoval největší cestu se psím spřežením v historii. Z Čukotky podél hranic celé sovětské vlasti až do Murmanska. Asi deset tisíc kilometrů. Jak dlouho? Možná půl roku, možná celý rok. A peníze? Pro účastníky cesty asi devět set rublů měsíčně. Když si uvědomíte, že jsem v kolchoze vydělal nejvíc šedesát rublů, občas jsem si pod hrozbou trestu zastřelil soba, abych měl dobré maso? Tady žádné rozhodování nebylo. A povolení k odchodu z kolchozu? Solovjov uměl zařídit všechno.

V Lavrentij a v okolí nakoupil psy a za rok jsme se měli dostat do Murmanska. Samozřejmě se to podařilo, i když jsme cestou v polární noci byli dost nemocní (dva z účastníků expedice zemřeli na zcela neznámé projevy nevolnosti a slabosti - pozn. překl.) Skutečně přes deset tisíc kilometrů. Do Murmanska jsme dojeli a uvítal nás sám Papanin (slavný ruský polárník a jestli se nemýlím, tak to byl zachránce Nobileho výpravy - pozn. překl.)
Proč ale tohle píšu?!

Požádal mne Ivan Síbrt, abych vyjádřil, podle své zkušenosti a mínění, jak se mohl dostat sibiřský hasky, tedy jezdavaja lajka z Čukotky do Norska. Nemohl.

S Ivanem Síbrtem jsem se setkal při jiné cestě, kterou organizoval Solovjov, tehdy už dvojnásobný hrdina Sovětského svazu. To jsme byli na Čukotce, kousek od Kolymy a Solovjov organizoval první závody kajurů (jezdec se psím spřežením pozn. překl.) a Ivana Síbrta přivezl z Československa, jako chovatele, evropského kajura a znalce sibiřských psů.

Stačí se jen podívat na mapu oblastí podél polárního kruhu. Ani do těch oblastí není třeba jezdit. Z domoviny plemene hasky je to víc než deset tisíc km do nejsevernější části hornatého Norska a Finska. Migrace mezi těmito oblastmi končila u stanic Rusko-anglické společnosti Dikson a Archangelsk. Mezi Čukotkou a poloostrovem Kola je několik oblastí se samostatnými etniky, která chovala (a dodnes tam chovají) svá vlastní plemena psů. V Karelii finské lajky, kolem Uralu ruské lajky, pak Jenisejští Osťáci a Něnci (Samojedi) se samojedskými psy. Je vyloučené, aby se plemeno, dnes nazývané hasky, samostatně dostalo do Norska, Finska či Švédska a vyšlechtilo se do dnešní podoby. Že by jedna háravá fena proběhla několik tisíc verst a nenechala se nakrýt žádným místním milovníkem? To co tam na severu mají, jsou zcela jednoznačně místní lajky. On totiž skutečného sibiřského hasky málokdo kdy viděl.

Sergej Solovjov, Voloďa Rybin a Ivan Síbrt přivezli několik psů na Ural a později do Čech a snad se dostali i do Německa.

A pokud vím, tak do Švédska byl první skutečný hasky dovezen v roce 1960 a byl to pes z chov stanice Anadyr. Podobná situace byla i ve Finsku a Norsku s tím, že do Finska to bylo o několik let později.

Filip Nikitič Ardějev
kajur a chovatel
Verchojansk 2006
překlad Ivan Síbrt, srpen 2006

Doplněk překladatele.
Ty norské a finské lajky znám velmi dobře. Norský jezdec Karsten Gronaas je vynikající mašer poněkud archaického vzezření i způsobů. Měl jsem možnost vidět jeho spřežení celý měsíc při práci, protože jsem jel v jednom velkém závodě o několik délek za ním. Rovněž finského jezdce Jaskyleinena s jeho finskými seveřany. Ale se skutečnými sibiřskými hasky to má máloco společného. Jenom původ v krajích u polárního kruhu. Nic proti nim!!! Jsou to výborní tažní psi. Jenom si mnoho lidí usnadňuje práci s vydáváním průkazů původu.

Kdyby někdo nechal udělat krevní testy u těchto importů, všichni rozhodčí na hasky by museli rychle poopravit názory. Geny skutečných sibiřských husky do těchto seveřanů vnesli až hasky importovaní v minulosti, bohužel z USA. Ověřil jsem si některé informace u Swedish Kennel Club u jejich odpovědného funkcionáře Nils Hjelma. Rovněž lze čerpat z jeho knihy "Husky Siberian - The gift from Tschukotka. Tam se dočteme, že první husky do Skandinávie byl dovezen v roce 1960, ale bohužel zůstal bez potomků. První vrh ve Švédsku byl registrován v roce 1969 na importech pes i fena z chov. stanice Anadyr.

Trochu zapeklitá situace. Že?!

Ivan Síbrt, 22.8.2006